Historie

OD PRVNÍCH PROJEKTŮ PO ZAHÁJENÍ PROVOZU

 

Železniční trať Zdice – Protivín je hlavní částí původního projektu dráhy Rakovnicko – protivínské. Ta podle prvotního záměru měla být střední částí strategické železniční spojnice Saska s Bavorskem od hranice u Žitavy k hranici u dnešního Strážného na Šumavě. Tento velkolepý záměr spojení několika severočeských a jihočeských železničních projektů jež podporovala i šlechta a okolní podnikatelé, však nakonec zůstal pouze u realizace dráhy ze Zdic do Protivína a následně ze Zdic přes Beroun do Rakovníka.

Vraťme se ale podrobněji k úseku ze Zdic přes Příbram, Březnici a Písek do Protivína. Zdá se, že největší zásluhu o vybudování tohoto díla můžeme právem přisoudit zejména městu Písek, které poté co jej v roce 1868 minula dráha císaře Františka Josefa z Českých Budějovic do Plzně, vynaložilo velké úsilí o realizaci dráhy nové, která by zajistila přímé spojení s Prahou. Roku 1869 bylo uděleno píseckému komitétu tvořenému zástupci šlechty a jednotlivých měst a obcí vládní povolení k provedení předběžného trasování několika předložených návrhů. Nejpříznivěji se od počátku jevil návrh železničního podnikatele a březnického rodáka, inženýra Jana Muziky. Jím navržená trasa dosáhla všeobecného kompromisu a významné připomínky nebyly ani od c.k. vládních činitelů. Zejména tehdejší ministr Banhans ve své zprávě zdůraznil jaké výhody poskytne nová dráha jak občanskému průmyslu  tak státním báním příbramským. Léta plánování a příprav završilo datum 16.května 1874, kdy tehdejší císař František Josef, podepsal zákon o stavbě trati Rakovník – Příbram – Protivín, kde se stát zavazuje k úhradě nákladů na její stavbu.

Stavbou dráhy byla pověřena firma „ J. Muzika a spol.“, která ihned započala se stavebními pracemi. Muzikův projekt  vycházel z dobré znalosti krajiny, byl přiměřený kopcovitému terénu a vyhovoval  podmínkám hlavní dráhy II. řádu s maximální rychlostí 75 km/h a největším přípustným stoupáním 12,5 promile, kterého je dosaženo v nejnáročnějším úseku ze Zdic do Milína, kde trať překonává pás středních Brd a rozvodí mezi Otavou a Mží. Zejména tento úsek je pak ukázkou mistrné trasérské práce Jana Muziky. Stavební práce probíhaly všeobecně velmi rychle i přes opakované nepřízně počasí, jako byly velké  vody nebo tuhé mrazy. Jan Muzika se snažil zadávat práci především zdejším občanům, proto se zde téměř nesetkáme s jinde obvyklými „ baraby “, tedy italskými nebo dalmatskými nájemnými dělníky putujícími od stavby ke stavbě. Například všechnu truhlářskou a kovářskou práci pro drážní budovy objednával Jan Muzika u březnických živnostníků a tovaryšů. Již 14.prosince 1875 jsou provedeny zatěžkávací zkoušky všech železných mostů  přes Litavku, Vlčavu, Lomnici, Otavu a Blanici, poté následovaly technicko bezpečnostní revize celé trati, které rovněž vyhověly všem podmínkám. Trať Zdice – Protivín byla dokončena 20. prosince 1875, tedy o celý rok dříve než byla původní stavební lhůta. Následující úsek ze Zdic do Rakovníka byl pro daleko obtížnější stavební podmínky v údolí Berounky  uveden do provozu až 30. dubna 1876.

 VLASTNÍ SILOU

Jako má každé dílo svého autora, tak i myšlenka má-li být převedena do praktické podoby potřebuje svého realizátora, tedy osobu, která ji uvede ve skutek. V případě dráhy Rakovník – Beroun – Zdice – Protivín je bezesporu touto osobou březnický rodák ing. Jan Muzika. Jan Muzika se narodil 21. června roku 1832. Pocházel z prosté rodiny březnického tesařského mistra Jana Muziky a dcery Jakuba Janoty, sedláka z Hošovic. Po skončení docházky do místní obecné školy, vystudoval za aktivní podpory pana Josefa Rotta, ředitele zdejšího Schwarzenberského panství, německé reálné gymnázium v Praze. Jeho výtečné studijní výsledky a ušlechtilé zázemí v rodině pana Rotta, umožnili vděčnému Janu Muzikovi vstup na stavovský polytechnický ústav v Praze. Zde soustředil svou pozornost zejména na praktické obory jako byla geodesie, stavitelství, mechanika a zemědělství.

Po absolutoriu v roce 1858 se stal asistentem stavebního podnikatelství firmy Lanna a Šebek, jež právě realizovalo stavbu dráhy z Pardubic do Liberce, zde se mladému ing. Janu Muzikovi dostalo znamenité počáteční praxe. O rok později pracoval ing. Jan Muzika ve službách stavitelství bratří Kleinů na trasování a projektování České západní dráhy z Prahy přes Plzeň a Domažlice k bavorským hranicím. Po dokončení této trati zde pro nedostatek pracovních příležitostí v oboru, krátce zůstává ve funkci přednosty stanice Hořovice.

V roce 1869 zakládá ing. Jan Muzika vlastní stavební podnikatelství, první samostatnou prací provedenou firmou Muzika a Macan byla stavba 57 km dlouhé části Buštěhradské dráhy v údolí řeky Ohře z Března u Chomutova do Karlových Varů. Ještě před dokončením této stavby získává firma J. Muzika a spol. ( společníci ing. Jan Muzika, jeho strýc Václav Muzika a ing. K. Schnabel ) stavbu částí dráhy Pražsko-duchcovské z Prahy Smíchova přes Rudnou a Slaný do Obrnic. Jednalo se o náročnou stavbu s velkým množstvím umělých staveb, jejich solidnost a vynikající trasování můžeme ocenit zejména v úseku vedoucím Prokopským údolím u Prahy. Současně s posledně jmenovaným projektem již zastupoval ing. Jan Muzika koncesionáře při politické obchůzce trati Zdice – Protivín. Jeho činnost při stavbě trati Rakovník – Protivín byla připomenuta v části pojednávající o historii této trati. V letech 1876 – 1879 se ing. Jan Muzika podílel mimo jiné na projektech realizovaných v Bosně, Srbsku a Bulharsku.

Po návratu zpět do rodné vlasti na konci 70. let 19. století se přijetím tzv. Lokálkového zákona, otevřeli nebývalé možnosti pro stavbu kratších a jednoduše zařízených drah podružného významu, které měli propojit stávající síť hlavních tratí. Novou příležitost získává firma Muzika Schnabel v roce 1881 udělenou koncesí pro výstavbu a provoz tzv. Českých spojovacích drah, tedy tratí: Nusle – Modřany, Nymburk – Jičín s odbočkami z Křince o Králova Městce a z Kopidlna do Libáně, Hradec Králové – Ostroměř, Sadová – Smiřice a Mirošov – Nezvěstice. Stavby tratí probíhali velmi rychlým tempem, bohužel dokončení posledně zmiňované místní dráhy  z Mirošova do Nezvěstic 1.8. 1882 se již ing. Jan Muzika nedožil. Zemřel 30. května roku 1888 po krátkém akutním zápalu plic.

Tato posledně zmiňovaná zakladatelská činnost ing. Jana Muziky byla pro dotčené oblasti národohospodářsky velmi významná, proto za ni právem na sklonku života převzal titul „C.k. stavební rada„. Tento vynikající inženýr jenž chtěl v oboru železničním a komerčním učinit ze své vlasti druhou Belgii, odpočívá v rodinné hrobce na březnickém hřbitově. Čest jeho památce.